Cesta do NY City vlakem představuje z Cranfordu asi 45 minut cesty včetně přesedání na Newarku. Sobotní nástupiště v Cranfordu je prázdné, jen nějaký mladík si tu brnká na kytaru. Když mě vidí, kytaru balí a dělá, jako by nebyl. Nevnucuji se. Siréna na nástupišti znějící jako když hlásí třetí světovou je signálem přijíždějícího vlaku.

Souprava New Jersey Transit je poloprázdná. Průvodčí (na každý vagon jeden) je hned u mě a já poctivě odříkávám New York CITY, Penn Station, aby mi neprodal lístek jen do Newark Penn Station. 8,50 dolaru za zpáteční jízdenku není na zdejší poměry mnoho. Na můj dotaz o nástupišti v Newarku mi odpoví "houhaj wel kourst fain pltfruum her". Tak nějak to znělo. Pochopil jsem, že nebudu mít problém.

Cesta vlaku z Newarku do New Yorku vede ve své závěrečné fázi v tunelu pod Hudson River, takže člověk nevidí, do čeho jede. Nádraží je pod zemí (asi 30 kolejí). V hale vládne cestovní chaos, všude plno lidí, několik zevlujících individuí nevzbuzuje příliš důvěry, obchůdky s časopisy, občerstvením, atd.

Na denním světle čeká překvapení v podobě poněkud přerostlých domů a hned pár bloků dál se šplhá k obloze Empire State Building. To je můj dnešní první cíl, kam honem spěchám. Přizpůsobuji se místním, na křižovatkách se chodí více méně na červenou. Ostatně v tom provozu je jakákoliv regulace stejně pro kočku, fronta aut je od křižovatky ke křižovatce. Policajti do toho rozhazují rukama, nadávají taxikářům. Těm hlavně, protože se mi zdá, že převažují nad ostatními auty: na ulicích se to jen žlutí by yellow cabs.

Vnikám postranním vchodem do Empiru. Šipka mě vede ke kasám, ale ukazuje se, že tu přede mnou už je dlouhá řada jiných turistů. Řada je slabé slovo. Labyrint šikan a retardérů mě postupně vede k těm zmíněným kasám (12 dolarů za terasu) a pak k výtahům. Tento proces zabírá celou hodinu. Nakonec se dostávám přes dvě kontroly zavazadla (můj batoh je vždy podezřelý, ještě že s sebou nemám oblíbenou kudličku) do výtahu.

Je legrační pozorovat ukazatel patra. Od 20. patra to bere jen po deseti do sedmdesátého, kde se pak zpomalí a zastaví na čísle 80. Jsme nahoře, tedy téměř, a zase labyrint, všichni čekají na závěrečný výtah do 88. patra, kde je vyhlídková terasa na čerstvém newyorském vzduchu. Raději využívám nouzového schodiště a jdu pěšky. Varovná cedule nabádá k opatrnosti: ze schodiště prý není úniku a výstup je namáhavý. Pro některé hamburgery odchované postavy pravděpodobně ano.

A jsem nahoře. Je to nádhera ... jen těch turistů by nemuselo být tolik. Odmítám pokušení některé svrhnout dolů a udělat si tak rychle místo u kraje terasy. Ostatně daleko by nedolétli, on je tam ještě jeden široký rantlík. Je fantastická dohlednost a polojasná obloha. S turisty jsou tam i nějací holubi, zřejmě speciální druh amerických výškových holubů, marně čekajících na nějaké to sousto.

Tak jsem si splnil jedno přání. Jsem tam asi 1,5 hodiny a nemohu se toho pohledu nabažit.
10200116.jpg
10200120.jpg
10200129.jpg
10200137.jpg
10230121.jpg
10230137.jpg
10230174.jpg
10240098.jpg
10240099.jpg
10240121.jpg
10290043.jpg
10310109.jpg
10310128.jpg
DSC_0034.jpg
DSC_0094.jpg
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one