Henry je superintendant West Morris Central High. Superintendant je ve zdejší hyerarchii nadřízeným ředitele.

Superintendant zodpovídá za komunikaci s veřejností, novinami, televizí, rádiem, rodiči, prarodiči a dalšími.

Superintendant se účastní zasedání rady školy.

Henry tráví na různých schůzích pravidelně čtyři až pět večerů týdně.

Jako host z daleké neznámé země jsem pozván na pravidelnou schůzi rady školy ve West Morris Central High. Poměrně velký prostor knihovny je rozdělen na dvě části. Na jedné straně jsou do půlkruhu uspořádány stoly s jmenovkami členů rady, na straně druhé židle pro ostatní hosty. V radě je devět rodičů, čtyři zástupci školy a dvě studentky. Mezi hosty je 10 rodičů, dva novináři a čtyři vyučující.

Program začíná přesně v sedm večer představením nového člena rady a jeho přísahou na ústavu USA, že ve své funkci bude jednat čestně, nestranně a ve prospěch žáků a komunity. Předseda seznamuje auditorium s programem a plněním bodů ze zápisu rady předcházející.

Následuje veřejná diskuse. Hlásí se dáma středního věku. Po poněkud delším úvodu, kdy je auditorium postupně seznámeno, kolik synů kde studovalo či studuje, dáma tvrdí, že vystupuje jménem celé komunity rodičů, s nimiž ("se stovkami z nich") mluvila (tázavé pohledy členů rady, novináři zpozorní). Údajně vládne nespokojenost s tím, jak jsou (nedostatečně) rodiče a žáci informováni o tom, co se všechno ve škole a během školních akcí nesmí dělat, a jak budou žáci potrestáni, když to či ono provedou. Navíc (tvrdí dáma) je hodně rodičů nespokojeno s nevhodným chováním žáků školy při sportovních utkáních ("žáci West Morris jsou známi svými vulgarismy a hlučným vystupováním").

Zástupkyně studentů v radě se velmi kategoricky ohrazuje vůči těmto výrokům a žádá o uvedení konkrétních případů. Dáma koulí očima, zvyšuje hlas a konkrétní případy neuvádí. Novináři si něco intenzivně zapisují. Jeden z rodičů, členů rady, se ptá:
"Rád bych si to ujasnil. Chcete říci, že školní řád je nedostatečně napsán a chcete, abychom v něm uvedli všechny konkrétní možnosti nevhodného chování žáků a následující tresty?"

Dáma je poněkud nesvá a její hlas jde do fistule. Následujícím asi třem větám pravděpodobně nerozumím nejen já, ale i většina zúčastněných rodilých mluvčích. Situaci zachraňuje předseda rady: "Děkujeme vám za důležitou připomínku, celou záležitost předáme škole k prošetření a případné nápravě. Ještě jednou díky." Novináři si stále intenzivně píší poznámky.

Předseda rady je diplomat: na dotyčnou dámu v auditoriu se pěkně usměje, poděkuje a myslí si své.

Další průběh rady je rutinní záležitostí: během jeden a půl hodiny je postupně hlasováno a schváleno asi 30 bodů, převážně ekonomického charakteru.

Po radě školy se schází "skalní jádro členů" v hospodě na panáka. Předseda se ptá Henryho: "Nevíš, co to bylo za babu? To zas bude určitě v novinách".

Henry je diplomat: o všech záležitostech školy, o nichž se má hlasovat, předem pečlivě hovoří se všemi členy rady telefonicky či osobně, takže výsledný dojem z rady je hladký průběh hlasování.

Henry bydlí asi 15 minut od školy (pochopitelně 15minut autem) v domě, který by v Česku sloužil tak čtyřem rodinám, sám se svou ženou a zlým bojovým psem. Dveře do tajemné komnaty s tou hroznou příšerou mi byly zapovězeny. Jejich dům je ve srovnání s těmi ostatními v sousedství nejmenší. Uvnitř je „několik mnoho“ velkých místností, dvoje točitá schodiště, několik toalet (bathroom), obrovská lednička s možností čepování koly a filtrované vody a nádherná velká skříň s držáky na víno. Skříň je plná a obsahuje několik desítek lahví červeného z celého světa.

Henry má čtyři auta. Jeho nejmilejší vůz je sportovní kupé Mercedes Benz v bílé barvě s interiérem v kůži. Ostatní auta jsou americká.

Henry hodně cestuje. Nejraději má Havajské ostrovy ("tam je absolutně všechno, pláže, palmy, obrovské tropické květy, hory a sopky"). Jeho přítel, co dělá na Havaji pro Boeing, ho jednou pozval na návštěvu observatoře na Mauna Kea. Strávili tam noc pod nádhernou oblohou. "Nemám rád Karibik", tvrdí Henry: "Tam je nuda, jen samá pláž nic zajímavého. Brazílie, to je jiný kafe. Je to vlastně dost katolická země, ale pláže jsou plné krásnejch holek, jsou pěkně štíhlý, vpředu toho moc nemají, ale vzadu pěkný zadeček. Jednou jsem jel na jachtě s přítelem, co tam dělá byznys v těžbě zlata a stříbra. Byla to firemní loď. Čtyři chlapi jako personál a zbytek, asi 20 pěknejch holek v bikinkách se válelo po palubě. Ptal jsem se kapitána, jak se vůbec může soustředit na řízení lodi. Pořád se jen smál, neuměl slovo anglicky."

Henry cestoval do Anglie a zpět Concordem, tedy v době, kdy ještě Concord létal. Výlet ho stál 13000 dolarů: "Já vím, je to dost peněz. Ale bylo to tak úžasný. Když sis sáhl na okýnko, bylo teplý. Obloha byla tak tmavá, jako by člověk cestoval ve vesmíru. Hned na letišti tě odbavují ve speciální místnosti, pořád nabízejí šampaňské a jídlo. V letadle jsme začali kaviárem. Měli na výběr asi 240 druhů vín na šesti stranách nápojového menu. Jakoukoliv flašku ti otevřou, i když je jen pro tebe. Letadlo bylo plný byznysmanů. Odpoledne přiletěli do Londýna, tam měli schůzku do noci, ráno frčeli zpět do New Yorku. Taky tam cestovala rodinka se třemi dětmi. Nevím co to bylo za lidi, ale museli dat za letenky pres 100 000,- dolarů. Bylo to skvělý."

Nasedám ráno s Henrym do jeho bílého Mercedesu a odjíždíme do školy. Míjíme líbivý kontrast bílých fasád pěkných velkých domů s blankytem podzimní oblohy. Vzpomínám na svůj první den v New York City, kdy jsem viděl pitoreskní prostředí harlemských slumů.
DSC_0080.jpg
DSC_0082.jpg
DSC_0137.jpg
DSC_0172.jpg
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one